S počínajícím březnem na mě přichází zvláštní nálada. Přívlastek „chmurná“ je možná příliš silný, nicméně radosti nemám zrovna na rozdávání a necítím se psychicky úplně nejlíp. A to je venku přitom tak krásně, obloha je celá modrá a svítí sluníčko.
Cítím, že bych potřebovala víc času sama pro sebe, resp. ALESPOŇ NĚJAKÝ ČAS (chvilku večerní hygieny do toho nepočítám, ta už je trošku ohraná). Mám chuť se jen tak namalovat, vyzkoušet si nějaký účes nebo si nalakovat nehty. Jenže tuhle chuť odsouvám do pozadí. Jednak bych musela mít přírodní lak na nehty, aby broučkovi neuškodil, kdyby mi náhodou cucal prsty (navíc podle mě stojí celkem majland), jednak bych musela někoho poprosit o hlídání „jenom“ kvůli tomu, abych si mohla užít svoji chvilku. A to tak nějak zatím nedokážu. Manžela prosit nechci, stačí, že šmudlíka pohlídá sem tam přes den, pokud zrovna pracuje z domova, a pak jsou spolu večer, když se myju. Mám pocit, že už bych toho po něm chtěla moc. A sourozence sem kvůli tomu taky nechci tahat. Nejmladší ségra mi často chodí pomáhat, jenže to vždycky využiju na mnohem „důležitější“ věci, třeba na rychlejší a jednodušší úklid, uvaření, či třeba na schrupnutí, pokud jsem hodně unavená.
Jak o tom tak píšu, říkám si, že nejdůležitější je vlastně to, abych byla i já spokojená, protože pak budu mít lepší náladu a větší chuť se starat o broučka, o manžela a o domácnost (o tu alespoň na 50 % :-D). Jenže to zatím nedokážu, něco uvnitř mě mi v tom brání. Ale jsem v tomhle optimista a věřím, že to jednou dokážu! Nejlepší by samozřejmě bylo s tím začít hned, ale… Však to znáte :-).
Příští týden jsme měli jít s manželem večer na koncert do Rudolfina. Moc jsem se na to těšila. Představovala jsem si, jak se po půl roce zase jednou krásně namaluju, navlním si vlasy, hezky se obleču a obuju si boty na podpatku, a vůbec – že to bude romantický večer a nádherně si ho užijeme. Jenže jsme lístky objednávali v době, kdy byl Metůdek ještě hodně malé miminko, a my jsme si bláhově mysleli, že se v necelých šesti měsících už bez nás jeden večer bez problému obejde. Hlídání jsme domluvili s mojí nejmladší sestřičkou, která je u nás nejčastěji a už tak nějak ví, co a jak.
Jenže teď, tváří v tvář realitě, zjišťujeme, že to přece jen nebyl úplně nejlepší nápad. Tedy… Nápad to je úžasný, jenže je na něj ještě asi poněkud brzo… Metulínek usíná s prsem v pusince, a když se vzbudí a nemůže se hnedka zase přisát, tak pláče. Vůbec nevím, jak by to zvládl bez maminky, chudáček. A jak by to zvládla ségra. Měli jsme mít samozřejmě zkušební večer, rovnou naostro bychom si to netroufli, jenže jsme se toho začali bát. Užili bychom si to vůbec? Vždyť bychom možná stejně mysleli jenom na to, jak to doma ségra s naším zlatíčkem zvládají…
A tak mi nezbývá, než se vyrovnat s tím, že se na koncert nejede, a tohle obrovské zklamání prostě přijmout. Na mojí současné náladě mi to zrovna nepřidá, začínám mít chuť to zkusit risknout a doufat, že to dobře dopadne, jenže manžel je neoblomný.
Tak snad se nám podaří si zajít alespoň na brzkou romantickou večeři s návratem nejpozději do 20:00.
P.S.: Dokladem této „bezvýchodné situace“ budiž to, že se mi brouček během večerního psaní článku už aspoň 4x probudil a znovu se přisál, aby mohl zase klidně spát. Tak sbohem, koncerte.
