Je to zvláštní, ale uvědomila jsem si, že mi vlastně ani nevadí, že nemůžu chodit do divadla, na koncerty, na jakékoliv večerní akce (den pro mě končí v 19:00, max. 19:30 hod tím, že s Metůdkem zalehneme do postele). Co mi vadí, je to, že ABSOLUTNĚ NESTÍHÁM STARAT SE O DOMÁCNOST!!!
Představuje to pro mě vážně velké téma (což jistě dokládá i to, že se o něm zmiňuju téměř v každém článku) a velký problém. Frustraci. Pocit, že jsem neschopná.
Teda… Nejsem neschopná ve všem. Myslím si (a teď musím dávat pozor, abych se nepraštila hlavou o strop, až se začnu nafukovat, odlepím se od země a vzlétnu vzhůru), že se o Metůdka krásně starám. Nejsem v tom dokonalá, ale snažím se. Dělám pro něj maximum. A to je možná právě ten problém. I když… Proč to nazývat problémem, záleží na úhlu pohledu a na tom, kdo se zrovna dívá…
No dobře, dost bylo filozofování. Zkrátka a dobře, to, že máme doma celkem spokojené miminko, znamená, že máme doma poměrně „binčus“. Na první pohled to tak možná nevypadá, protože věci vyjma Metulínkových hraček máme docela uklizené, ale neradila bych vám kouknout se zblízka na podlahu, na povrchy skříněk, či třeba na umyvadlo v koupelně (slouží zároveň jako Metůdkův záchod při bezplenkové metodě, i když do něj vždycky postavíme nočník, aby se neřeklo).
Jenže já vážně nevím, kdy mám uklízet. Ještě, že o nádobí v kuchyni a věšení prádla se stará manžel. Víc bohužel taky nezvládá, což není divu, když k tomu ještě normálně pracuje.
Snad nejvíc frustrující mi připadají hlášky některých představitelek starší generace, které říkají, že „měly tři děti a taky to zvládaly.“ Přemýšlela jsem, jak to dělaly, a napadly mě tyto možnosti:
- nechávaly děti vyplakávat,
- děti jim prostě fakt dobře spaly (mohla to možná způsobit i náhrada mateřského mléka mlékem umělým – napucnuté děti lépe spí),
- občas jim někdo děti pohlídal,
- už zapomněly, jaké to tehdy ve skutečnosti bylo,
- byly to turbo matky.
Turbo matky jistě existují i v dnešní době, radši bych se od nich ale chtěla držet dál, protože bych pak mohla padnout do hluboké deprese.
Existují však také „obyčejné“ matky, které mají doma relativně uklizeno. I nad nimi jsem si lámala hlavu, a pak jsem si z několika rozhovorů odvodila toto – jejich miminka jim nejspíš dobře a bez problému spí, některá miminka mají dudlík.
No, tak o tom, že by Metůdek třeba hodinku sám spinkal a já bych mezitím aspoň něco uklidila (nebo si i dokonce stihla udělat chvilku pro sebe!), si můžu nechat leda tak zdát. Pokud chci, aby se brouček fakt dobře vyspinkal, musím ležet s ním, aby jednak mohl usnout s „dudu“ v pusince (rozuměj s prsem v pusince), jednak aby se mohl kdykoliv znovu přisát, když se částečně probudí, a znovu klidně usnout.
Jenže já vážně nemám to srdce na to, odložit ho do postýlky a nechat ho tam, ať si sám usne. Dobře, přiznám se, že už jsem to sáhodlouhé uspávání párkrát nevydržela a odešla jsem do jiné místnosti; jakmile se však ozval z ložnice pláč našeho šmudlíčka, už jsem byla skokem u něj a pokračovala jsem v kolébání, zpívání, hopsání na míči, pochodování po ložnici a tak dále až do té doby, dokud něco z toho konečně nezabralo a náš brouček neusnul.
Pokud si však myslíte, že v tomto okamžiku přichází kýžená chvíle odpočinku či prostor pro úklid, mýlíte se. Metůdek sice usnul, „dudu“ má však v pusince pořád, a kdybych se mu pokusila bradavku z pusinky vyndat a odešla bych, za chvilku by mě přivolal zpět jeho pláč, pokud by se neprobudil ještě před tím, než bych vyklouzla ven z ložnice.
Chybí mi chvíle trávené s manželem jen ve dvou. Poslední dobou sice Metůdek tvrdě usíná pravidelně mezi 21:15 a 21:45 a já můžu klidně na dvě hodiny odejít, ale jistě chápete, že v tuto pokročilou hodinu už opravdu nemám moc energie na to, něco doma podnikat. Většinou si s manželem jen krátce popovídáme, já dokončím svoji večerní hygienu a naprosto vyčerpaná se odšourám do postele, kam si lehnu vedle našeho zlatíčka, otočivšího se mezitím minimálně o 180° a k tomu se často přetočivšího na bříško (no, nejsou ty přechodníky krásné?).
Víte, přes to všechno se vám ale musím s něčím svěřit – já bych to kojení ve skutečnosti nevyměnila ani za nejnablýskanější domácnost na světě! Je to něco tak krásného, důvěrného, intimního, že mi to za to vlastně stojí, ačkoliv často reptám… Určitě mě pochopí ty maminky, které taky samy kojí. Když se ke mně brouček přisaje, já můžu pozorovat jeho roztomilý obličejík, když se na mě třeba při tom podívá a usměje se, když mě při tom ručičkou hladí, poplácává po hrudníku či mi (někdy až bolestivě) kroutí prstíčky druhou bradavku, říkám si, že kojení je jedna z nejkrásnějších věcí na světě a nechtěla bych o něj přijít.
A náš nepořádek? Začínáme vážně přemýšlet nad tím, že si najmeme nějakou šikovnou paní úklid. Sice trochu bojuju se strachem, co si o mně lidé v mém okolí pomyslí – jistě si řeknou, že to absolutně nezvládám… I když vlastně budou mít pravdu. No tak co, ať si ji tedy mají.