Nikdy jsem nebyla nijak zvlášť rychlá a efektivní. Manžel měl za půl dne uklizený celý byt, a pokud jsem uklízela já, byla jsem ráda, když jsem to stihla za víkend. Občas se stávalo, že jsem úklid dokončovala ještě v průběhu dalšího týdne.
Jenže když svůj tehdejší výkon porovnám s tím, co stíhám (resp. spíš nestíhám) teď, musím uznat, že jsem byla ještě před narozením Metůdka naprostá hvězda domácnosti.
Často se večer nestačím divit, jak ten den rychle utekl! Vždyť jsem stihla kromě kojení, přebalování a vycházky jen uvařit oběd! A to jsem si toho tolik naplánovala! Rozhodně jsem měla v plánu uvařit i večeři (a ne se ládovat chlebem se šunkou a sýrem, během jednoho týdne už potřetí), taky zamést a vytřít. Prach se tu válí už dva týdny a začínám se lepit k podlaze. Nikomu bych neradila, aby si u nás jen tak sedl na zem – pokud nám ji teda nechce svým pozadím nebo koleny rovnou vytřít.
Ach jo, už zase ten pocit frustrace…! Mám pocit, že domácí povinnosti valím před sebou jako hovnivál svoji kuličku. A připadám si tak bezradná. Jak to mám asi všechno stíhat? A kdy to mám dělat? Brouček sám téměř nespinká, z nosítka mě často bolí záda, pokud se při tom hodně ohýbám, a šátek si zatím neumím dost dobře uvázat, abych neměla špatný pocit z toho, že se šmudlovi něco stane s krční páteří.
Několikrát jsem slyšela výrok „Nepořádek v bytě, šťastné dítě.“ Má to rozhodně něco do sebe, nicméně… Co dělat, abych byla šťastná i já – v tom nepořádku? Potřebovala bych asi klapky na oči…
Jak už jsem zmínila na začátku, dřív mi s úklidem pomáhal manžel. Poslední dobou však často pracuje od rána do večera, tak mu pak ani nemůžu zazlívat, že na nějaké domácí práce už většinou vůbec nemá energii. Naštěstí slevil ze svého pořádkumilství. Své nepříjemné pocity z neuklizeného bytu si tak nějak střídáme, nicméně z jeho strany oceňuji velký pokrok! Je velkým puntičkářem (a oba tak trochu trpíme OCD), a když jsem nedávno koukla do jeho šuplíku se spodním prádlem, s velkým překvapením jsem zjistila, že už vzdal pokus o řazení prádla podle barev (podotýkám, že mě se tato úchylka naneštěstí pořád drží). Někdy už to nevydrží, vstane od počítače a během pár minut srovná všechny rozházené věci – to je doma hnedka veseleji.
Když se vrátím k tomu výše citivanému výroku, musím uznat, že není snad nic důležitějšího než to, abychom měli spokojené děťátko (snad nedostane, chudák,
alergii na prach), a ne nablýskaný byt se řvoucím a nešťastným miminkem. Holt se budu muset smířit s tím, že úklid jedenkrát za dva až tři týdny je prostě super a bohatě stačí. Teď ještě přesvědčit můj mozek, aby s tím souhlasil…
Na závěr si dovolím jednu nevyžádanou radu (psanou s nadsázkou): Pokud máte někdo velice pořádkumilovného partnera, který má pocit, že musíte mít doma naklizeno, protože jinak se přece s mimčem celý den jenom flákáte, doporučuji vám se hodit marod a nechat ho, ať si tu péči o miminko zkusí. Třeba pak změní názor a vy se budete cítit aspoň o něco míň neschopně ;-).